Diagnostika je obecně charakterizována jako jistý druh poznávání, který je završen v podobě určitého závěru – diagnózy.
Na prvním místě bychom se měli zajímat, proč vůbec dítě v MŠ diagnostikovat. Nejde totiž jenom o rozdělení dětí do určitých skupin, o to, zda je dítě šikovné nebo nestačící tempu. Hlavní myšlenkou diagnostiky je individuální přístup a individualizace vzdělávání. Pro individuální přístup je více než nutné vědět, co již dítě zná, umí a bezpečně ovládá a současně hledat společnou cestu ke zkvalitňování a pokroku.
V naší MŠ se snažíme o co nejlepší poznání dítěte. Jen na základě poznání slabých i silných stránek může probíhat plánování dalšího rozvoje. Všeobecná doporučení mohou být neúčinná a mnohdy mohou i osobnost dítěte poškodit. Základem pro další práci s dítětem je opřít se o jeho silné stránky a pomocí nich rozvíjet ty slabší. Při stimulování jednotlivých oblastí vždy dbáme na diferenciaci podle vývojové psychologie a věku. Přetěžování nebo podceňování dětí je velice vysokým rizikem. Zkušený pedagog profesionál by měl na základě svých pedagogických kompetencí napomoci i rodičům respektovat věková kritéria a možnosti dětí.
Nejdůležitějším momentem v pedagogické diagnostice je včasné rozpoznání oslabených funkcí, které by se měly v delším časovém horizontu a v mírném tempu rozvíjet a dostávat na vyšší úroveň. Slabší místa či oslabené funkce rozhodně nesmíme u dítěte zviditelňovat. Dítě by pak mohlo nabýt dojmu, že je špatné a nešikovné a to by bylo pro celý proces demotivující. Vždy zviditelňujeme silnější stránky, které si dítě již osvojilo a připravujeme dítěti dostatek možností a příležitostí na rozvoj těch slabších či oslabených.
Cílem pedagogické diagnostiky v naší MŠ je tak poukázat na jednotlivé oblasti vývoje a na jejich vzájemnou propojenost a podmíněnost. K tomuto účelu nám slouží Diagnostická portfolia.
Jednotlivé funkce a oblasti se rozhodně nevyvíjejí izolovaně, jsou navzájem ovlivněné a vzájemně se podporují.
Pokud je jedna část oblasti oslabená, promítá se to často do všech dalších oblastí. U vývoje dítěte se setkáváme s určitou posloupností a časovostí. „Časovost znamená, že schopnost, dovednost nastupuje, resp. dítě k ní obvykle dozraje v určitém věku, lépe řečeno ve věkovém rozmezí.“
Z toho vyplývá, že vývoj jedince je individuální, že každé dítě je opravdu jiné a že k dozrávání oblastí dochází v různých časových horizontech. Každý jedinec reaguje na podněty odlišně, jinou formou získává zkušenosti, dovednosti i vědomosti. Věkové hranice jsou pouze orientačním bodem, jen ukazují, jak by zhruba měl vývoj vypadat a probíhat.
Stále musíme mít na paměti, že pokud dítě není ještě vyzrálé, nemůže zvládnout v daný moment stanovený pokrok. Jediný limit, který omezuje pedagogy i rodiče dětí v MŠ, je zahájení povinné školní docházky. Dostatečná školní zralost a připravenost je velice důležitá nejen pro bezproblémové zvládání trivia, což je čtení, psaní, počítání, ale také pro sociální a komunikační dovednosti.
Pro dítě je tak nejlepší, aby se na školu pozvolna, postupně a hlavně nenásilně připravovalo, ale tato příprava musí dodržovat určitou posloupnost. „Posloupnost znamená, že se daná schopnost, dovednost rozvíjí po krocích, postupně a v návaznosti od snadnější po obtížnější, od jednodušší po složitější.“ (Bloomova taxonomie cílů). Jde především o to, stanovit obtížnost úkolů podle možností dítěte a dopřát mu tak pocit úspěchu. Pokud se dítěti delší dobu nedaří, laťka je dána příliš vysoko, je stanovený postup špatný. Proto se musí jednotlivé úkoly stavět tak, aby odpovídaly možnostem jedince. Úroveň práce musí být nastavena tam, kde se právě dítě nachází, bez ohledu na věk a představu dospělých.
O pokroku a individuálních plánech rozvoje se můžete průběžně informovat u svých třídních učitelek a budou také předmětem při plánovaných osobních konzultacích ve škole.
Pokud vás něco konkrétního zajímá, nebojte se zeptat. Jde přeci o vaše dítě.